Městský úřad Šluknov
náměstí Míru 1
PSČ 407 77
tel.: 412 315 331
info@mesto-sluknov.cz
ID datové schránky: 8jkbbf3
Historie Šluknovského zámku
Území, na kterém postupně šluknovské panství vznikalo, patřilo původně k míšeňské marce. Ve 2. polovině 13. století se spolu s panstvím Hohnštejn stalo vlastnictvím Berků z Dubé a patřilo jim prakticky až do doby vlády Jiřího z Poděbrad, kdy byla ve Šluknově vybudována tvrz, která se poprvé připomíná v roce 1487 jako majetek saského maršála Haugolda ze Šlejnic. Bylo to dřevěné panské sídlo, k němuž náležel pivovar, sladovna a zahrada, kde se pěstoval chmel. Od roku 1548 vlastnil Šluknov představitel mocného rodu Šlejniců Jiří ze Šlejnic, který tři roky před svou smrtí nechal vyhotovit závěť, kterou "všechna svá zboží (též tvrz Šluknov, dvuor poplužní s poplužím a miestečko s vesnicemi)" odkazuje svým synům Haugoltovi, Janovi, Arnoštovi a Jindřichovi. V roce 1566 si bratři dědictví rozdělili a panství Šluknov (bez jeho západní části) obdržel Arnošt ze Šlejnic, který po smrti svého otce nechal na místě původní tvrze vybudovat mezi léty 1566 - 1573 nové reprezentační sídlo ve stylu saské renezance. Arnošt vstoupil do svazku manželského s Ludmilou, rozenou Lobkovic, s níž vyženil díl Nepokojnic (okres Nymburk) a která v jeho životě i v osudu šluknovského panství jistě sehrála velmi významnou roli. Roku 1573 ji Arnošt ustanovil za poručnici "týchž dětí jich i kteréž spolu mají aneb míti budou. Chovala je a opatrovala, k dobrému vedla a spravovala a zůstala na zámku Šluknově (který se v tomto deskovém zápisu poprvé připomíná) a tom všem panství šluknovském se vším městem, městečkami a vesnicemi, dvory poplužními a dvory kmetcí s platem... až do smrti své aneb do stavu svého změnění...".
Krátce po katastrofálním požáru Šluknova v roce 1577, zdědila Ludmila 35.000 kop míšeňských, které poté Arnoštovi zapůjčila k pokrytí dluhů. Smlouvou z roku 1585 se stala právoplatnou spolumajitelkou šluknovského panství. Avšak ani touto půjčkou se finanční situace nezlepšila a roku 1598 byli manželé nuceni Marii Magdaléně Trčkové, rozené z Lobkovic, odprodat "podací kostelní ve Šluknově za půl třetího sta grošů českých".
Po Ludmilině smrti se Šluknova ujali věřitelé. Rozhodnutím zemského soudu roku 1607, přešel "statek šluknovský - totiž zámek Šluknov, miestečko Šluknov, ves Kynyswald s dvorem poplužním, ves Ehrenberg, Ruženhan, Kunnersdorf, Herrnwald, Fürstenwald, Kaiserwald" do rukou Albrechta ze Šlejnic (syn Jana ze Šlejnic), který za nově nabytý majetek zaplatil 68.000 kop míšeňských.
V roce českého stavovského povstání (1618) se majitelem nakrátko stal Ota Staršedl, rytíř ze Staršedlu. Je zajímavé, že ten se jako katolík zapletl do stavovského povstání na straně českých stavů proti Ferdinandovi, což mělo pro něho nepříjemný důsledek - jeho majetek propadl ze třetiny pobělohorským konfiskacím (což v praxi znamenalo, že přišel o celý Šluknov).
V témže roce prodala královská komora Šluknov Wolfgangu hraběti Mansfeldovi za 105.000 kop míšeňských a 3. prosince 1635 získal darem od královské komory sousední panství Lipová (Hahnšpach). Soustředil tak ve svých rukách území, jež kdysi před staletími za Berků z Dubé tvořilo celek. Beze změny zůstal tento majetek však jen na krátkou dobu - do smrti Wolfganga syna Karla Adama. Jelikož neměl žádných přímých potomků, přešel majetek na jeho sestry Žofii Anežku a Kristinu Alžbětu. První rok vládly na obou panstvích společně. Je to patrné ze zachovalých instrukcí z té doby, které vydala Žofie spolu se svým švagrem Janem Františkem Trautsonem z Falkenštejna, teprve 20. října 1663 došlo k rozdělení, kterým se Lipová dostavá dětem Kristiny Alžběty a Šluknov získává Žofie Anežka, provdaná Ditrichštejnová. Ta se od počátku projevovala jako energická žena, která vyložila mnoho úsilí k postupnému rozšiřování rodového majetku. První úspěch slavila při koupi panství Mirošovice u Bíliny od Bernarda Ignáce z Martinic. Avšak roku 1668 přešlo panství prostřednictvím Marie Žofie, dcery Žofie Anežky, do rukou Lobkoviců jako součást panství Bílina. V roce 1671 získala díl statku Markvartice u Benešova nad Ploučnicí od Karla Ludvíka Čejky z Olbramovic a 1675 se jí naskytla koupě panství Velké Březno.
Z 3. července 1665 se v děčínské pobočce Státního oblastního archivu Litoměřice dochoval nestarší zámecký inventář, který nám poskytuje nejen cenné informace o vybavení zámku ve 2. polovině 17. století, ale také tehdy obytných a reprezentačních prostorách. Pravděpodobně z tohoto období pocházejí rostlinné nástropní motivy zachované v přízemí na bílé vapenné omítce. Došlo také k výstavbě hlavního dvouramenného schodiště (vedoucí ze suterénu do přízemí) sloužilo souběžně se schodištěm novým až do 18. století, kdy v období 1716 - 1776 zaniklo. V přízemí byla roku 1716 vybudována černá kuchyně.
Od roku 1674 se na správě panství podílel i její syn, hrabě Filip Zikmund, který po matčině smrti 20.1.1677 panství převzal. Ten vstoupil do svazku manželského s Marií Alžbětou, dcerou Wolfganga Friedricha z Grünhüblu, od něhož roku 1678 manželé obdrželi panství Janovice u Rýmařova. Když Filip 3. července 1716 zemřel, zdědila šluknovské panství jeho dcera z prvního manželství Marie Arnoštka, která se krátce předtím provdala za svého ovdovělého švagra Jana Václava , hraběte Gallase, místokrále neapolského. Hrabě Gallas však za 5 let umírá (1720) a Marie se 8. června 1721 provdá podruhé, a to za Aloise Tomáše, hraběte z Harrachu. Tímto krokem se Šluknov s Velkým Březnem a Horními Markvarticemi v Čechách a Janovicemi na Moravě ocitly na 150 let v majetku rodu Harrachů.
Univerzálním dědicem po matce se stal v roce 1745 mladší z nevlastních synů Ferdinand Bonaventura II., hrabě z Harrachu. Byl rytířem řádu Zlatého rouna a v letech 1747 - 1750 zastával úřad gubernátora milánského. Patrně za jeho života se funkce zámku změnila. Ten ztratil svou reprezentační úlohu a stává se střediskem úřednického personálu, jak dokládá zámecký inventář z 15. října 1776 sepsaný Františkem Josefem Schwachem. Eviduje úřední kancelář, čeledník, mandl komoru, sklad příze, pokoj panských úředníků, starou kapli, sklad plátna, pokoj pánů inspektorů, byt písaře a byt výběrčího daní.
Za majitele panství Jana Nepomuka z Harrachu došlo mezi léty 1818 - 1829 k přestavbám, při nichž měly být vyzděny a omítnuty oba protipožární štíty, opravena a vyzděna čelní a boční zeď zámku a jeho zadní delší strana a opravena větší část zchátralé zámecké zdi kolem zámecké zahrady. Vedle výměny vnějších a vnitřních oken zasáhly přestavby především interiéry. Poměrně podrobný výčet stavebních prací nás informuje o položení nové podlahy v bytě panského vrchního, justiciára, důchodního a purkrabího. Mezi bytem purkrabího a lesního se opravovala schátralá dlažba. Dále nás tento výčet informuje o výměně kamen v bytě panského vrchního, justiciára, purkrabího, lesního a správce pozemkových knih, také o výměně vstupních dveřích v prvním pokoji bytu purkrabího a v pokoji panského vrchního, justiciára a lesního. Ač se o tom písemné prameny nezmiňují, došlo na východním průčelí k výstavbě balkonu, který svými architektonickými detaily spadá do období klasicismu, a k přepažení druhého patra.
Po smrti Johanna Nepomuka roku 1829 a po nástupu nového majitele Arnošta Kryštofa byly stavební práce v zámku a jeho okolí ukončeny.
Posledním Harrachem ve Šluknově byl František Arnošt, který 10. ledna 1876 prodává Šluknov saskému komerčnímu radovi a poslanci Alfrédu Grumbtovi za 1 milion zlatých. Buď on nebo následující držitelé provedli jeden z posledních větších zásahů do organismu zámku. Prolomením jížní obvodové zdi v přízemí vznikl nový dřevěný otvor vedoucí do zahrady, který svými architektonickými detaily spadá do období 19. století. Do starší hmoty stavby bylo vložené točité schodiště stoupající ze suterénu do přízemí a patra.
Potomci Alfréda Grumbta drželi Šluknov až do roku 1935, kdy se posledním majitelem stal Ervín Leopold Nostitz-Rieneck, majitel velkostatku Pakoměřice - Měšice u Prahy. Patrně ve 2. polovině 30. let došlo k úpravě vnitřních zámeckých prostor. Jednalo se víceméně o drobnosti související s úpravou interiéru v přízemí, jak to dokládá půdorys zámku z roku 1935.
Po druhé světové válce byl Šluknov jako německý majetek zkonfiskován a vlastníkem se stalo město Šluknov. V tomto období došlo v souvislosti s novým účelovým využitím zámku také k degradaci interiérů, které byly přizpůsobeny pro potřeby nově vzniklého muzea (4. října 1949) knihovny a čítárny, stavebního úřadu a archivu MěNV.
2. dubna 1986 vypukl z důvodu poruchy na elektrickém topném zařízení v zámku požár, který zcela zničil krov včetně střechy, dále celé 3. patro a značnou část 2. patra. Hašením vodou a působením deště po požáru došlo k narušení i 1. patra a suterénu. Z krovu a půdních prostor se nezachovalo nic, pouze samostatně stojící ozdobné štítové zdi. Krov byl složitý trámový, počet vaznic však není znám, protože se nezachovala dokumentace krovu. Střešní krytina byla z eternitových šablon kombinovaných s měděným oplechováním, rovněž okapové žlaby a svody byly z měděného plechu. Ve 3. patře zůstaly zachovány pouze obvodové zdi, v některých částech však byla poškozena střešní kamenná římsa. Stropní konstrukce ve 3. patře byly zničeny až na dvě klenby zcela, ve 2. patře asi z poloviny; stejně tak i podlahy, které byly převážně parketové. Poškozena byla i některá unikátní kachlová kamna ve 2. a 3. patře a v podkroví. Jelikož při požáru v roce 1986 prohořela i soustava krovu a tento se stal staticky neúsnosným, musel být zhotoven krov nový.
Od 1. listopadu 2011 vstupuje v platnost nová vyhláška o stanovení času, ve kterém mohou být provozovány výherní hrací přístroje
Od 1. ledna 2012 vstupuje v platnost nová vyhláška o místním poplatku za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů
